Výlet na Hradisko a příjezd zbytku

Zbytkem není myšleno nic hanlivého. Kdo si pod tím představil třeba zbytek vína zteplalého přes noc, protože nikdo už neměl sílu ho uklidit do lednice, tak ten kdo si to představil, tak ten je úplně vedle!!

Mám na mysli naše kamarády, kteří byli natolik zodpovědní, že se na práci nevykašlali už ve středu jako my, ale pilně pracovali až do čtvrtka. Kdyby byli všichni jako Já, Eva a Andrea, tak bychom ten kapitalismus nikdy nevybudovali. ;)

No a jestli netušíte, co si představit pod pojmem "Mněhnění", tak si představte něco příjemného a současně ne zcela příjemné pro hřeb večera, pro to mněhně. Tedy jehně. No ale nepředbíhejme!

Každý den začíná tím, že člověk musí vylézt z postele. A hned potom následuje... no domeček, ve kterém jsme na chvíli bydleli, se vyznačoval tím, že měl ony místnůstky orientovány do údolí.

Zvláštní, ale současně i praktické. Když člověk šel ráno vykonat potřebu, mohl při jednom omrknout počasí a minutu či dvě zvažovat, co se začínajícím dnem. Začátek tohoto dne byl jasný!

Honem jsem na sebe naházel nějaké oblečení, vzal foťák a stativ a vyrazil fotit. Vyšel jsem za domeček a na vedlejší louku, tam jsem pozoroval, jak slunce pomaličku osvětlovalo čím dál vetší část údolí a jak se mlha v údolí čím dál víc roztahovala. Úžasný zážitek! Projednou jsem měl možnost být nad tím vším. Obvykle bývám pod tou mlhou...

V jeden okamžik zapraskalo v křoví a vyřítila se srnka, jen tak tak jsem stihl sundat foťák ze stativu a v rychlosti udělat několik snímků. Srnku nejspíš už přestal bavit ten exot postávající v mokré, jinovatkou pokryté trávě.

Když jsem se pokochal, promrzl a namočil boty, tak jsem se sebral a šel zpět do tepla. U snídaně mi Andrea vyhubovala, že jsem soukromník a proč jsem ji nevzbudil. :)

Po snídani chtěla Andrea odvést do Valmezu (to jako Valašského Meziříčí). Jak jsme sjížděli z hor, postupně jsme se nořili do mlhy. V autě se začalo ochlazovat a za Rožnovem už nebylo nic než neprostupná mlha. Vyložili jsme Andreu u tenisové haly, kde se měla konat soutěž Agility, a uháněli zpět do Rožnova pod Radhoštěm.

Auto jsme nechali mezi paneláky na břehu Rožnovské Bečvy, ještě před benzínkou, kousek od mostku vedoucího na druhý břeh. Tam začíná červeno-modro-zelené místní značení. Drželi jsme se červené značky, která okamžitě začala stoupat. S každým naším krokem se obloha rozjasňovala a slunce začínalo hřát. Netrvalo to dlouho a už jsme stoupali bukovým lesem, v údolí se převalovala mlha a nás hřálo slunce.

Nahoře na Hradisku je v podstatě jediná vyhlídka. Zvolna zarůstající paseka nejspíš poskytuje výhled na Rožnov pod Radhoštěm. My jsem viděli jen ten Radhošť. Impozantní pocit být takhle vysoko!

Z vyhlídky jsme se šli podívat na zříceninu hradu Rožnov [1] který se rozkládal na vrcholu. Potkali jsme tam tři podivné týpky, z tupých úderů, co byly občas slyšet, a jejich vzhledu usuzuji, že si tam asi trénovali nějaké bojové umění. Z naší přítomnosti evidentně nebyli moc nadšeni, stejně jako my z jejich. Vyklidili nám prostor, abychom si mohli udělat fotky. Další návštěvníci je už vyštvali.

Ze zříceniny se toho moc nedochovalo, ale ve zlatém bukovém listí a pod modrou oblohou to bylo nádherné zastavení. Když jsme viděli, že se ti tři sebrali a vypadli, tak jsme se ještě jednou vrátili. Potom jsme už začali klesat zpět do Rožnova.

Přeparkovali jsme auto blíž nádraží. Tomu ale přecházelo jeho poněkud zmatené hledání. Rožnovské nádraží je totiž konečná, a tak má člověk ztíženou orientaci tím, že koleje prostě zmizí; nádraží samo je malá nízká budova za autobusovým nádražím.

Ve zbylém čase jsme stihli dojít na náměstí. Rožnov byl téměř vylidněný, všichni asi obědvali. Blížila se jedna hodina a naši kamarádi měli dorazit.

V nádražním bufetu jsme si dali lehké občerstvení, ale to už se blížil rožnovský expres přivážející naše kamarády. Vítání, nerozhodné přešlapování na peróně, naložení zavazadel do auta a přesun o 200m před Billu, kde následovalo další nakupování proviantu. Pak pro některé začal pěší přesun k chatě, další se přesunuli jen na zastávku a pak busem a já s Evou jsme jeli ještě utrácet.

Předchozí den jsem měl prodejně huti Charlota v ruce moc pěkné šampusky, celý den mi leželo v hlavě, že by to mohl být pěkný dárek pro rodiče. Rozhodl jsem se tam vrátit a koupit je.

Při zpáteční cestě jsme zastavili nad osadou Jezerné, abychom se pokochali a vyfotili si tu nádhernou krajinu. To jsem ještě netušil, že tohle místo navštívíme zítra ještě jednou.

Pak už následovalo skvělé grilování, tak skvělé, že jsem zapomněl na foťák a jen se cpal!

další den