Děčínský Sněžník
Projeli jsme Děčínem a směřovali dál na Teplice, kam jsme ale dojet
nechtěli. V Jílovém jsme odbočili vpravo a začali stoupat do obce
Sněžník. Cesta byla pokryta uježděným sněhem a dvě vyjeté koleje mě
přiváděly na chmurné myšlenky, jak se asi vyhneme až někoho potkáme.
S každým metrem překonaného převýšení se obloha rozjasňovala, a když
už nad námi bylo jen modré nebe, potkali jsme dva smolaře, kteří
testovali pevnost zpracování svých nárazníků. Ti vyhýbání zrovna
nezvládli. O kousek dál jsme potkali Fabii a málem to vypadalo, že už
auto nerozjedu. Naštěstí se mi to po několika pokusech podařilo a já
si ušetřil nasazování řetězů a odjížděl s poučením, že na tomhle
povrchu, a ještě směrem do kopce, není zastavování rozumný nápad.
Vlastně jsme ani neplánovali na Děčínský Sněžník jít, ale to modré
nebe a hřející slunce nám prostě nedalo. Zaparkovali jsme a vydali se
po zasněžené silničce zvolna vzhůru.
Když jsme tu byli v létě, tak občas mžilo z mraků, které se jen sem tam
protrhly. Nyní nám v rozhledu pro změnu bránila inverze. Přesto nám ale
tahle krátká procházka udělala obrovskou radost. Po týdnu, kdy jsme
v Praze slunce ani nezahlédli, jsme se na vlastní oči přesvědčili, že tady
nahoře pořád je, svítí a hřeje.
|