Cesta domů přes Helfštýn a Lipník nad Bečvou

Nedělní ráno bylo krásné, stejně jako rána před ním. Bylo ale přecejen jiné, protože bylo poslední, které jsme měli v Beskydech prožít. Trochu jsme poklidili v domečku, rozloučili se s kamarády, naložili zavazadla a Vláďu a vyrazili jsme dolů do údolí a dále ku Praze.

Předtím, než jsme se opravdu vydali zpět do stověžaté matičky, jsme se ještě zastavili na Helfštýně [1, 2, 3, 4]. Je to rozsáhlá hradní zřícenina jen 4km od Lipníku nad Bečvou. Hrad je známý díky každoročnímu setkání kovářů konaným pod názvem "Hefaiston".

K vzniku hradu se váže zajímavá pověst (převzato z hrady.cz):

Kdysi dávno vládl v tomto kraji prchlivý kníže. Špatně dopadl ten, kdo knížeti způsobil sebemenší mrzutost. Jak už tehdy bylo zvykem, trávil kníže mnoho času při lovu v lese. K lovu používal vzácného sokola, o kterého se pečlivě staral nejoddanější muž jeho družiny. Jmenoval se Beneda.

Jednou se přihodilo neštěstí. Vzácný pták pošel. Trvalo dlouho, než se sokolník odvážil svěřit se s hroznou událostí knížeti. Jak se dalo čekat, špatná zpráva knížete rozlítila tak, že na oddaného Benedu tasil meč. Ten však byl šikovnější a pánovi meč z ruky vyrazil. Potom už na nic nečekal a prorazil si cestu ven z hradu.

Benedu začali hledat zbrojnoši a chtěli ho přivést do hradu živého nebo mrtvého. Jenže po Benedovi jako by se zem slehla. Utekl do lesů, kde se ukryl a začal se živit pálením uhlí. S lidmi se stýkal jen výjimečně tehdy, když jim prodával vypálené uhlí. Jednou takhle zase pracuje na svém milíři a tu slyší v dálce troubení polnic. Lekl se, a proto se ukryl do blízkého dutého stromu. Za malou chvíli slyší dusot kopyt. Kolem něj se mihl zpěněný kůň s jezdcem a za ním rozzuřený zubr. Beneda nelenil, vyskočil z úkrytu a jedním máchnutím rozťal zubrovi čelo. Zvíře se skácelo k zemi a Beneda je několika ranami dobil.

Teprve teď se otočil na jezdce a poznal v něm svého pána. Beneda padl na kolena a prosil o milost. Knížete však jeho prchlivost dávno opustila, a proto povídá Benedovi: "Vstaň příteli, to já ti musím děkovat za záchranu života. Přej si co chceš a já to splním." A Beneda vyslovil nezvyklé přání: "Přeji si jen tolik země, kolik obsáhne kůže z tohoto zabitého zubra." Kníže si myslil, že Beneda pohrdá jeho nabídkou, ale splnil, co slíbil. Beneda čile stáhl zvíře z kůže a nadělal z ní tenké proužky, které spojil v dlouhý provaz, a tím objal celý vrch, na kterém pálíval uhlí. Kníže potom Benedu pasoval na rytíře a ten si na svém vrchu vystavěl pevný hrad, který nazval Helfenštejn. Lidé převzali název hradu do svého jazyka a začali mu říkat Helfštýn, a tak se jmenuje dodnes.

Mno... Mám s prchlivostí taky určité zkušenosti, a tak jsem trošku na pochybách, jak by prchlivý člověk přijal, kdyby byl takhle "napálen". Možná ale měl onen kníže ještě pořád před očima rozmlácenou hlavu onoho zubra, a tak byl na chvíli vyléčen z prchlivých nálad. ;)

Faktem je, že hrad stojí, i když dnes už spíš díky snaze ochránců památek, v případě Helfštýna nese velkou zásluhu hnutí Brontosaurus. Život hradu také vdechují zmiňovaná setkání kovářů. Na stopy jejich práce návštěvník naráží na každém kroku. Vláďu zaujala Jurská parodie natolik, že si zapózoval. Ostatně on se vůbec rád fotí, takže má v tomto povídání fotek pomalu tolik jako hrad samotný!

Palácové nádvoří, konkrétně oválná věž poskytla Vláďovi další šanci postavit se před objektiv. Snad se mu bude výsledek líbit! :))

Během prohlížení hradu jsme čas od času zaslechli ránu. Někdy to bylo jenom jako prasknutí, jindy to byla pořádná šlupka! V patře paláce jsme konečně narazili na zdroj těch ran, tedy výstřelů.

Byl tam zbrojíř a předváděl středověké zbraně. Dělal z toho show: "Jak že se jmenoval? Vladimír? Takže Vladimíre, pořádně tu hákovnici zahákněte o to zábradlí a můžete vystřelit. Moment! Já se taky někam schovám!". Hákovnice se neroztrhla, Vláďa získal další fantastickou sérii fotografií a všichni jsme se perfektně zasmáli.

Ve sklepení pod palácem je muzeum, kde jsou vystaveny některé výtvory kovářů, určitě se tam podívejte. Při hledání informací o hradu jsem také narazil na zmínku, že po hradbách vede další prohlídkový okruh. Je ale asi otevřený jen v sezóně. V době naší návštěvy byl vstup na ochoz zavřený. Museli jsme se spokojit s pohledem z věže na nádvoří.

Lipník nad Bečvou

Lipník [1] je krásné historické město ležící mezi Olomoucí a Ostravou. Nás tam zlákalo nejen intenzivní kručení v žaludku, ale také zájem o městské opevnění. Město je pěkně nově upravené, ale snad se místní neurazí, když napíšu, že v neděli po obědě a mimo sezónu tam chcípl pes.

Procházeli jsme se prázdnými ulicemi a hledali, kde bychom se najedli. Zvláštní, někdy člověk čeká i několik minut, než zmizí všichni lidé ze záběru, a jindy jako teď zase lituje, že nikde nikdo není, že ani není koho se zeptat, kam zajít na oběd. Nakonec jsme někoho našli a byli jsme posláni do "Kavárny" na náměstí, kde prý i dobře vaří.

Vařili dobře a dokonce i rychle, takže jsme ani moc dlouho netrpěli pohledem na obědvající lidi kolem a talíře před nimi.

Poté, co opevnění města ztratilo svůj význam, místní obyvatelé si ho začali přizpůsobovat k bydlení. Je to zvláštní pohled, když vidíte, jak jsou domy nalepené na hradbách a jak jsou za okny ve věžích květiny.

Pojedete-li kolem a budete-li mít chvilku, tak se tady určitě zastavte, město stojí za návštěvu. Je malé, tak vás ani dlouho nezdrží v cestě za hlavním cílem. V sezóně třeba nebude vypadat tak pustě.

Konec

Tohle už je úplný závěr našeho Mněhnění! Teď už nás čekala jen únavná cesta do Prahy a kolony před Prahou. Stálo to ale za to, tenhle prodloužený víkend v Beskydech byl snad nejhezčí podzim, co pamatuji.

Rozloučím se fotečkou v apartní helmičce. :) Děkuji, že jste dočetli až sem. Pokud vás při čtení něco napadlo, rád si to přečtu, rozhodnete-li se mi napsat.

6. 6. 2006

Eviny fotky z tohohle dne jsou také online.